DnDn-DRC!

nanopovídka (magický realismus)

DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn. DnDn-DnDn-DnDn.

Někam jedu. Daleko. Sedím. Na pohodlném sedadle. Matně si vzpomínám, že jízdenky jsme koupili výhodně a čerstvý denní tisk je v ceně. Pro všechny. Klimatizace bezvadně funguje. Světlo svítí jasně a přitom neoslňuje. Toalety jsou čisté. K dispozici jsou také cestovní lůžka. Dáte si čaj? Kávu? Dáte si... Děkuji... Rozhlas tlumeně informuje o aktuální rychlosti. Po ruce mám jízdní řád. Jedeme přesně. Jedeme hladce. Skoro všechna místa jsou obsazená. Za oknem ubíhá neznámá krajina.

DnDn-DnDn-DnDn. Smráká se. Už se mi klíží oči. DnDn-DnDn-DnDn-DRC! V zatáčce drcnu čelem o studené sklo. V zatáčce UVIDÍM vlak. Můj vlak. Vedou ho koleje a jízdní řád. To už tak vlaky dělají.

Když jsem se probudila, byla už noc. Vlak stál mezi poli. Čekal. Na znamení. Najednou držím kliku. Najednou HOP! Nohy dopadají na trávu. Udělám dva kroky a světla vlaku mizí. Oči nejsou přivyklé tmě. Čerstvý vzduch v plicích. Nad hlavou černé nebe s milionem hvězd. Neskutečné. Nemůžu se vynadívat. Nemůžu se hnout. Nemůžu... Jsem v prdeli!

Nikdo se v bažině nechce utopit. Ani já ne. Chvíli sebou zmítám ve snaze se rychle zachránit. Už se vidím zachráněná. Klesám hloubš! V panice se chytám větví okolního křoví. Lámou se mi v ruce. Klesám hloubš! Mrznu. Musím se uklidnit, zvolit lepší strategii. Dýchám. Jemně omakávám větve a stébla, na které dosáhnu, a spíš jen silou vůle se dostávám na břeh. Znovu získávám pevnou půdu pod nohama. Oči tmě uvykly. Instinkty se nastartovaly. Sundám zasrané boty a jdu. Jdu zažít kurva ten diskomfort.