Zpráva z cesty

14.10.2020

Zpráva z jedné deštivé pouti s rituálem


Večer jsem měla tendence pouť sabotovat. Po volném probuzení jsem nasedla do vlaku, co jel zrovna kolem a po 7h jsem už po svých vyrážela za modrou značkou. Vypnutý mobil na dně batohu, bez hodinek, ani podle slunce nešlo určit čas. Na výlet jsem tudy šla už víckrát. Dnes jdu bystřevolně.

Že to bude pouť naznačovala už veřejná vývěska ve městě, která informovala o pouti za Marií Lurdskou. Když jsem procházela okrajovou částí zástavby uviděla jsem malé kulaté vypuklé zrcadlo. Bylo nezvykle umístěné za plotem u jednoho domku. Můj odraz nedávalo. Děje se první měknutí.

Přešlapovala jsem chvíli na místě. Něco mi křuplo pod nohama. Stojím pod velkým ořešákem. Jednu skořápku s mozečkem zvednu. Je mokrá a špinavá. Schovávám ji do vnější kapsy gumové pláštěnky. Jdu dál. Za chvíli opouštím asfaltku. Ohlédnu se zpět a vidím dopravní značku "zákaz vjezdu do jednosměrky". Odhaduju, že směr je v pořádku, ale zpátky cesta nevede.

Vidím modrou. Slyším vodu. Z klidného potoka se stala rozvodněná říčka. Hnědá a divoká se rozlévá z břehů. Stále prší. Musím projít pláckem mezi garážemi. Vodě se nedá vyhnout. Lagunu přebrodím. V údolíčku vede silnice, potok a stará poutní stezka vedle sebe. Cedule říká, že vcházím do národní přírodní rezervace. Tak blízko, tak daleko, od civilizace.

Na zemi se lesknou kaštany. Jeden hladký, krásně hnědý chci zvednout, ale pončo mi brání ve vidění. Jaksi citem a představivostí ho zvednu a strčím dovnitř pod pláštěnku, do kapsy bundy. Cestu mi opět zabrala voda. Musím místy horolezovat po svahu. S pláštěnkou to jde špatně. Nevidím pod nohy. Hrozí pád do vody. Ale nechce se mi tu ochranu před deštěm sundávat. 

Podzim je krásně barevný. Na zemi leží žalud. Tuhou oválnou slupku má prasklou. Beru ho do ruky. Palcem do mezírky. Osudem skořápy je její prasknutí. Tyto plody se proměňují v dary. Přichází druhé měknutí.

Stezka se klikatí a zvedá nad vodu. Přichází jiné úhly pohledu. Překračuju padlé kmeny. Úlohou nakloněného stromu v podmáčeném terénu je zřejmě jeho zřícení. Úlohou mnoha smrků je možná být sežrán kůrovcem. Úlohou starého pahýlu kmene obrostlého houbami, který se ocitl uprostřed rozvodněné řeky, může být snášení toho, co je. Stromy neutíkají, nebojují ani se nesnaží. Ani jeden se před deštěm nechrání pláštěnkou. Ani jeden na mě nespadnul. Prostě rostou a udržují rovnováhu. Děje se třetí měknutí.

Jdu kolem lesního baru, kde je kolem několik upravených pramenů. Přispívám mincemi do pokladničky. Na cestě mě překvapila jeskyně. Na ceduli psali něco o jeskyni světla. Nějak jsem na ni zapomněla. Zastávku jsem měla naplánovanou až dál. Usadím se přesto ve výklenku a snažím se vyrovnat se změnou plánu. Ze silnice slyším auta, taky vidím jejich světla. Dole hučí voda. Zkusím meditovat. Je chladno. Přejdu na dýchací cvičení Wima Hofa. V posledním kole se přeladila voda. Hučí jinak.

Už jsem si tu zvykla, ale stále mě znervózňuje vchod do tmavé jeskyně. Beru svíčku a jdu. Udělám pár kroků, zastavím se. Vstřebávám tu atmosféru. Především tmu. Udělám další krok. Pozoruju. Zasyčí svíčka a mě se zastaví srdce. To do plamene spadla kapka. Počkám chvíli, až se srdce rozběhne a udělám dva kroky dál. Pozoruju. Konec prostoru je o dost dál. To stačí. Jen tuším, jakou úlohu má v jeskyni světla tma. Odcházím z jeskyně provést rituál. Spálit staré "přesvědčit, snažit se a vyhrát" a vytvořit prostor pro "přijmout, snášet a vzdát se". Rozdělat oheň šlo překvapivě lehce.

Sbalím si věci a pokračuju v cestě. Nechám na sebe působit tu přírodní nádheru. Jdu velmi pomalu. Sahám na mech, skálu i kmeny. U další jeskyně se zastavím. Vymýšlím nový program pro toto zastavení. Sním kousek starého chleba. Poděkuju mu za tu potravinovou jistotu. Zbytek rozdrobím kolem. Dám si hrst klíčků. Mandarinku si nechám na konec cesty. Pokračuju v chůzi úsekem, který neznám. Sem tam se prodírám houštím. A stromy zase mluví.

Příroda komunikuje přímo. Beze slov. Skrz univerzální obrazy svědčí o pravdě, která je v každém z nás přítomná. Slova, že nám brání rozumět tomu, co už dávno víme. Pravdu, kterou slovy hledáme tam, kde není. Měknutí už nepočítám.

Ke konci cesty jsem se ztratila ve všednodenních myšlenkách, tedy i v ubíhající krajině. Přestože kupole kostela byla za kopcem už vidět, šla jsem na opačnou stranu. Po uznání omylu, jsem se rozhodla značku nehledat a vzít to za kopulí volně přes louku. Přidaly se ke mně stružky tekoucí povrchové vody po deštích.

Kostel byl prázdný. Chvíli jsem se v něm zdržela. Do kasičky jsem přispěla bankovkami. Vyšla jsem ven. Zrovna přijížděl nějaký autobus. Tak jsem nastoupila. Řidič mi ochotně poradil, kde přesednout na další autobus, který mě doveze až domů..